Přestože jsem se s jógou poprvé setkala už před 20 lety na vysoké škole v hodině tělocviku (představte si!), více jsem se jí začala věnovat až o pár let později. Tenkrát šlo hlavně o tělesné cvičení a základy pránájámy. Až před šesti lety, už jako učitel jógy III. stupně, jsem se dostala do kurzu pro učitele jógy II. stupně, pořádaného Karakalem. A tehdy pomalu docházelo k určitému posunu v mém vnímání jógy. Nebudu tvrdit, že od té doby ležím v knihách o duševním rozvoji, cvičím a vědomě medituji šest a více hodin denně. Upřímně, tolik času v koloběhu práce a péče o rodinu má jen málokdo. Zato, a teď přichází obvyklé, ale velmi pravdivé klišé, se snažím vědomě a s nadšením a pokorou prožívat každý den, všímat si obyčejných věcí a okamžiků, které jsou vlastně neobyčejné, protože se v té podobě už nikdy opakovat nebudou, hledám radost ve všednosti a jednoduchosti. A v tom je mi Karakal velkým vzorem. V tom, že učí své přátele, účastníky svých kurzů a setkání dívat se na svůj život pozitivně, prožívat jej smysluplně a vědomě.  A já se o to pokouším  také a budu v tom nejen ve svém životě, ale i ve svých kurzech pokračovat.

 

„Cesta je cíl.“ Thomas S. Eliot

​